Věčný boj, smír a mír.

A je to tady!... Zase hádka! To zase bude den! Známe to všichni. Taková hádka, leckdy vyřeší kdejaký spor. Vzduch se vyčistí a je po bouři. Ale, co když, hádky jsou na denním pořádku, nebo dokonce několikrát za den? Takové hádky už nejsou vůbec něčím prospěšné, právě naopak, jsou pro naše zdraví, víc než škodlivé. Zvedá se nám krevní tlak, vznikají infarkty, trpíme depresemi a mnoho dalších zdravotních problémů. Proto, jsou-li hádky mnohočetné - pryč od nich. Způsobů je několik, záleží na nás a okolnostech, co a jak zvolíme a co vlastně od toho očekáváme. Jsou lidé, kteří si rádi z druhých utahují a lamentují všude, kde se zrovna nachází. Muž dává ženě květinu. Tito se i rádi hádají. A běda, když takovému člověku řekneme jediné slovo. Zasype nás obsáhlým slovníkem, že jen on je ten nejlepší, má pravdu jen on, a my nejsme nic. Vůbec nic. Ale toto je alespoň tzv. odkrytá osoba, co na srdci, to na jazyku. Jenže, jsou lidé, tzv.zakrytí, nebo spíše maskovaní a navenek se chovají, jakoby jim vůbec nic nevadilo, koukají se nad ostatními shora a pak ze strategických, pro ně výhodných bodů, zaútočí a škodí. Nehádají se, je to pod jejich úroveň. Bývají zákeřní. Zvolíme-li způsob věčného boje, nemá toto žádné rozuzlení. Dříve, nebo později, nastane situace, kdy slabší podlehne a protivník to dá, tomu druhému všechno hezky vyjíst. Doslova si dotyčného bude vychutnávat. Zde, je to jasné. Slabší jedinec prostě uteče. Jednou provždy. Smír je krásná věc. Usmiřování je hodně důležité. Není nic jednoduššího, než se prostě smířit, podat si ruce, políbit se, poklepat si po rameni a je klid. Vše je zapomenuto. Jenže smír, jako takový, se také nemá uvádět velmi často v praxi. Je-li to moc časté, je to spíše otravné a bez žádaného účinku. A od smíru, už vede cesta k míru. Mír je spokojenost a harmonie,  je dobré držet mír co nejdéle a  s celým srdcem.